Vykroč do tmy - když se omezení stanou oporou

Světlo a tma. Vědět nebo důvěřovat. Opaky naproti sobě. A přesto součást naší každodenní reality. Úplněk v Panně, který nastává v sobotu 24. 2. bude jako plamínek svíčky ve tmě. Plamínek, který ale zapálíme my sami.

“Když nevíš, která cesta je správná, zavři oči. A vykroč do tmy,” napsal Juan De La Cruz, mystik, který psal o tzv. velké noci duše. Právě to období, kdy se nám jasná cesta ztrácí, kdy naše vedení a přesvědčení mizí a my máme pocit, že vše ztrácí smysl, je tím největším darem. Jsme omezení. Jsme ve vezení. Ale právě v tom nacházíme náhle svobodu. Skutečnost není to, co víme. Skutečnost je to, čemu věříme.

Úplněk ve znamení Panny patří mezi ty mimořádné v tomhle roce. Velké vesmírné divadlo nám naděluje další krásné setkání archetypů. Tématem jsou překážky, omezení, které se příčí našemu dosavadnímu vnímání. Naše soukromá vězení, proti kterým rebelujeme, ale která se mohou proměnit v naši oporu. Hranice, které ale mohou přinést novou úroveň důvěry a svobody. Pokud je přestaneme brát jako překážky. O tom je vlastně celý princip tzv. integrace archetypu. Nejprve se nám jeví jako problém. Dokud mu nedorosteme. Dokud neuzrajeme, abychom mohli využít jeho darů.

Rozmlžená mysl - Merkur v Rybách

Pojďme ale napřed od malých věcí k větším. S naším myšlením to teď nebude slavné. Merkur, archetyp našich mentálních s komunikačních schopností právě vešel do Ryb, kde se cítí opravdu nesvůj. Rozumějte (i když to teď bude těžké), Merkur, detailista, rychlý komunikátor, organizátor, kreativec, princip všeho organizovaného, se právě teď koupe v moři neuchopitelných vodních pocitů, v jezeře možností bez možnosti jasného uchopení. Bezbřehost. Namísto racionálního vizionáře, kterým byl ještě před několika dny ve Vodnáři, se stává podnapilým bardem, který básní o neurčitých pocitech. Snaha uchopit vodu a sevřít ji v dlani. Namísto jasného rozumu se dostavuje spíše intuice, snění a pocity. Někdo nahoře sundal směrové značky.

Tahle intuitivní přestávka k integraci a zažití všeho, co se kolem nás děje nepotrvá dlouho. Merkur je, stejně jako naše myšlení velmi rychlý. Tento úplněk ale nese význam něčeho většího.

Saturn a jeho hranice

Právě o víkendu se totiž také Slunce začíná spojovat se Saturnem a také s Merkurem. V archetypové astrologii se věci nedějí osamoceně. Každý archetyp má své vývojové fáze, své narození, zrání, důchod a smrt. Každé téma prochází cestou hrdiny - jako ten český Honza - z máminy pece do dračího doupěte na královský trůn a … k abdikaci.

Pokud se některá z planet spojuje se Sluncem, jako je to právě teď se Saturnem a Merkurem, dochází k její “smrti”. Téma už je unavené, vyčerpané, mohli jsme v něm povyrůst, posunout jej, anebo ne, to je na nás. Více nám nenabídne. Toto téma se týká našich překážek. Toho, co vnímáme, že nás omezuje. A proti čemu, samo sebou bojujeme.

V aktuální situaci tak dochází ke znovuzrození všeho, s čím se spojuje princip Saturnu v našich životech. Co to je? Můžeme si to osahat napřímo. Ano, osahejte…se. Dotkněte se povrchu a hranic svého těla. Přejeďte po povrchu zdi. Vnímejte svou tíhu a protitlak země. Dejte pozornost únavě ve svém těle. Zavzpomínjete na všechny překážky a problémy, které jste překonali, anebo ony vás. Saturn je hranice. Saturn je forma. Čas.

Ve starověké astrologii představoval Saturn hranici všeho viditelného. Kde Slunce je střed našeho vnímání, světlo života, stál tenhle archetyp starce jako strážce mezi světem lidí a světem bohů kdesi v temnotách nebe, kam oko nedohlédne.

Všichni v sobě máme tyto hranice. Hranice toho, co známe, co je nám blízké, a také bariéru neznáma. Tmu pod postelí, kde mohou být bubáci, ale i ty největší zázraky. Všichni žijeme v zajetí času s vědomím našeho osobního konce, ale přesto jakoby něco v nás stále, navzdory kroutícímu se egu, přinášelo tušení, že bytí nekončí rozpadem toho, co máme mezi ušima… Kroutíme se, vzdorujeme, nechceme žádná omezení! Ale právě ta omezení dávají našemu životu formu. Stejně jako naše tělo není bez hranic a díky tomu se tak můžeme dotknout třeba těla druhého člověka…Stejně jako nás “omezuje” rodič výchovou a zároveň dává bezpečí. Uvědomujeme si díky tomu hranice, které můžeme postupně posouvat. Na kterých můžeme budovat svou sebedůvěru. Vždy bude existovat něco, čím si nejsme jistí. Co nevíme. Co zatím přesahuje naší zkušenost.

A právě na tenhle úplněk se naše hranice budou měnit v naši oporu. U každého trochu v jiné intenzitě a v jiné formě. Zásadní ingrediencí je zde naše ochota věřit a důvěřovat versus touha po tom, abychom dávali na potřeby našeho ega. Máme možnost překročit hranice svých pochyb. Zpracovat svou zkušenost z překonaných překážek a ocenit je. Posílit tak svou víru. V sebe. V život, v to neznámo, kterému můžeme říkat existence. Překážky, které kolem sebe máme, se náhle mohou stát formou. Naší formou a naší identitou. Stabilitou, o kterou se můžeme opřít.

Racionálně založeným jedincům v tom ale nebude moc dobře. Se zavázanýma očima se věci špatně pojmenovávají exaktně jako dobré a špatné. Ego nemá rádo neznámo a už vůbec ne překážky či omezení. Chce jistotu a ne důvěru. Přepneme-li ale na druhé, pravdivější oči, a začneme se řídit citem… Ucítíme to. Zkušenost. Jistotu. Důvěru vycházející odjinud než ze světla toho, co nám na první pohled říkají oči.

A možná uvěříme. A možná uděláme další krok. Do tmy.

Týden na prahu

Tenhle tranzit nás bude provázet celý příští týden. Bude nám akcentovat věci v našem životě, kde se stále držíme našeho přesvědčení, způsobu vidění věcí. Kde bojujeme a rebelujeme proti domnělým překážkám, které nám brání v rozletu.

Zdrojem našich překážek jsme totiž v první řadě my sami. Naše Ego (Slunce), které nás vede k tomu “jak to určitě máme, jak to určitě musí být, jinak”, “zábavná kratochvíle v jeho podání jsou zejména projekce: “ to je pro mne neakceptovatelné, to nezvládnu, to je na mne moc, ten, ta, to jsou zdrojem mých potíží”. Slunce si zde hraje na tvůrce hranic. Tvrdí nám, že tam, kde nevíme, nic není, anebo je to pro nás nebezpečné. Že pokud procházíme něčím, v čem jsme si nejistí, co je nepříjemné, nejisté, anebo nám to drhne, tak je to špatně. Říká nám, že se máme vrátit. K hřejivým paprskům domova, pozitivity, všeho, co už dobře známe. K pohodlí. Na máminu pec.

Jenže jak už to tak bývá, rosteme a poznáváme právě skrze překračování prahu. Skrze to, že vstupujeme do neznáma. Do tmy. A právě z toho také roste naše sebedůvěra. Anebo ještě lépe. Důvěra v život sám.

Jakých snových symbolů, ale i vzorů kolem sebe si můžeme všímat?

Během těchto tranzitů se může světlo Slunce archetypálně zdát blokované nebo potlačené Saturnem. Je běžné snít o ztemněných scénách nebo místnostech daleko od světla. Postavy ve snech mohou také vypínat světla. Jinak může Saturn bránit teplu Slunce ve formě chladných prostředí, jako je jasný a čistý, ale chladný zimní den.

Dalšími tématy jsou různá osobní břemena nebo útlaky. Lidé mohou snít o lítosti, výčitkách nebo studu ohledně svých otců, šéfů, mužských partnerů, mužských postav či autorit. Mohou se objevit symboly přehlížení nebo odmítání. Ti, kteří dobře archetyp Saturnu integrovali, se mohou setkat ve snech i v životě se symbolem síly, pevnosti a spolehlivosti, která se jim předtím zdála jako utlačující. Motivy disciplíny a tvrdosti mohou změknout a stát se oporou, jistotou tam, kde předtím dosud neintegrované mohly představovat omezení toho “co chci a hned”, osobní svobody, která ale nebyla zpracovaná do zodpovědnosti (já to chci, chci to hned, neomezujte mne…)

A rada na závěr?

Zkuste si zameditovat nad identitou skutečného žalářníka ve vašem životě… Nedávno jsem psal článek na téma o tom, jak touha po nezávislosti je závislostí sama o sobě. Můžete si jej přečíst třeba tady: https://www.na-nervy.cz/z%C3%A1vislost-na-nez%C3%A1vislosti-pro%C4%8D-jsme-svobodn%C4%9Bj%C5%A1%C3%AD-kdy%C5%BE-p%C5%99ijmeme-z%C3%A1vislost